Podívejte se na Victoriiny vodopády z ptačí perspektivy a srovnejte skutečnost s tím, jak vůbec prvně je před 135 lety zakreslil do mapy náš známý cestoval MuDr. Emil Holub
Dost se stydím, protože na to, že první mapu Viktoriiných vodopádů vytvořil v letech 1875-76 Čech MuDr. Emil Holub, jsem přišel až v prosinci 2010 při čtení britského průvodce po tomto divu světa. Cestovatel Emil Holub svou mapu kreslil s pomocí kompasu a musel se při tom setkávat se spoustou problémů – útesy vodopádů a vodopády samotné jsou vysoké přes sto metrů, jejich meandr je velmi složitý a zaměřování komplikovalo podnebí s vysokými teplotami a vlhkostí, hustým porostem i přítomnost ne vždy přátelských zvířat a domorodců. Výsledek jeho práce - „Podrobná mapa slapů Viktoriiných v řece Zambesi“ je ale ještě dnes ve většině zahraničních průvodců reprodukována jako první mapa Viktoriiných vodopádů vůbec. Tuto mapu si i s podrbonějším vysvětlením můžete prohlédnout například na http://novy.national-geographic.cz/veda-a-vesmir/mapa-emila-holuba-544/.
Byl jsem zvědavý, jestli mapa Emila Holuba opravdu odpovídá skutečnosti a tak jsem několik dní dojednával povolení letu z Kasane v Botswaně do Livingstone v Zambii a doufal, že se nám podaří si pak ještě za letu domluvit souhlas s pár okruhy přímo nad Victoriinými vodopády. Ty jsou na hranici Zambie a Zimbabwe a tak bylo možné letět i na straně Zimbabwe. Tam se mi ale moc nechtělo, protož místní diktátor pan Robert Mugabe se nezdá mít v lásce bělochy a celou zemi hospodářsky již zničil tak, že zde přestala zcela fungovat i místní měna. Jak je to tedy se letištními službami a se vším ostatním co je pro takovou cestu potřeba, jsem raději nechtěl testovat.
Zambezi asi 50 km nad Victoriinými vodopády
Večer před naším odletem z letiště Kasane v Botswaně, letové povolení ze zambijského leteckého úřadu konečně e-mailem přišlo. Ráno, pět minut po vzletu, jsme přelétali bod na hranici čtyř zemí – Botswana, Namibie, Zambie, Zimbabwe, nahlásili se řízení letového provozu v Zambii a pokračovali podél řeky Zambezi k městečku Livingstone. To odvozuje své jméno od britského cestovatele Davida Livingstone, který Viktoriiny vodopády pro svět na své cestě v letech 1852 - 1856 objevil.
Vodopády z dálky asi 15 km
Požadavek na povolení zakroužit si nad vodopády jsme překvapivě bez problémů dostali jen s tím omezením, že jsme museli vystoupat do výšky 6000 stop (asi 2000 metrů) nad mořem, což znamenalo kroužit v příjemné výšce asi 1000 metrů nad vodopády. Asi 20 kilometrů před námi se začala do výšky bělet vodní tříšť, která napovídala, kde jsou vodopády. Pak se objevily – nebudu popisovat jaké slavnostní pocity nám v té chvíli vstoupily do hlav – podívejte se raději na obrázky.
Meandr koryta Zambezi pod vodopády
Pohledy to byly úžasné. Vidět byly jak vodopády, tak celá oblast zmapovaná Emilem Holubem. On svou mapu zakreslil ze strany Zimbabwe, my jsme se na vodopády dívali a také je fotili především ze strany Zambie. Udělali jsme celkem 3 okruhy, snažili se přitom nepřeletět hranici Zimbabwe, hodně fotit a dávat pozor, abychom se tam nepotkali moc blízko s nějakým jiným letadélkem.
Victoriiny vodopády z výšky 1000 metrů
Vše dobře dopadlo, za 20 minut jsme přistáli v Livingstonu, vyřídil si víza na jeden den a domluvili taxíka na cestu k vodopádům. Věřím, že souhlasíte, že i ze země jsou pohledy na vodopády úchvatné.
Vpravo od silničního mostu je Zambie, vlevo Zimbabwe
Pohled do vodopádů vysokých 108 metrů
Most spojující Zambii (vlevo) a Zimbabwe (vpravo) je populární i pro bungee jumping
Cestou kolem vodopádů
Odpoledne jsme se vrátili na letiště v Livingstone, podali letový plán na letiště Katima Mulilo v Namibii a podél řeky Zambezi se vraceli zpět na západ. Nyní již bohatší o radostné poznání, že pan Emil Holub zakreslil mapu vodopádů i ze země stejně, jako jsme je viděli nyní z letadla i my. Posoudit to můžete sami také…
Zambezi na hranici Botswany, Namibie, Zambie a Zimbabwe
Pevní letiště v Namibii
