Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy vybuchlého domu - týden po té

6. 05. 2013 9:55:00
Dnes, v pondělí v 9 hodin 55 minut to je přesně jeden týden od chvíle, kdy došlo k výbuchu plynu v přízemí domu na Smetanově nábřeží v Praze 1. V globálním světě se každý po svém musíme vyrovnávat s tím, že někde bylo zemětřesení, jinde teroristický útok a někde úplně jinde po sobě lidi kvůli něčemu, pro nás často nepochopitelnému, střílejí. Tuto součást globalizace považuji za velmi stresující a nevím docela přesně, jak se s ní vyrovnávat. Možná proto všichni tak trochu věříme, že katastrofy se dějí nějak anonymně, někomu jinému, někde daleko v jiném světě.

Neštěstí, která se stanou hodně daleko a kdy není „velký počet mrtvých“ se často jen tak přejdou, ve zprávách je hlasatel předrmolí mezi počasím a sportovními výsledky, jakoby za nimi nebyly žádné osudy, žádní skuteční lidé, jejich rodiny, ani žádné jejich problémy. Ale ony tam jsou, jen v tom přívalu nových informací a nových katastrof se pak na včerejšek už zapomene. Ti, jichž se to ale týká a přežili, se s těmi problémy musí dlouho vyrovnávat. Již zcela mimo mediální pozornost musí pracovat na tom, aby se jejich životy dostaly zpět k normálu. To někdy může trvat hodně dlouho, může to být velmi složité a velká slova hodnostářů vyřčená před kamerami ve chvílích té katastrofy jsou obvykle vystřídána zdravotními, administrativními, finančními či jinými problémy postižených.

V pondělí 29. 4. vybuchnul plyn v domě v Praze 1 na Smetanově nábřeží 4, kde sídlí firma, kde jsem dělal dlouhou dobu šéfa. Každého z 11 skvělých profesionálů tohoto týmu proto znám velmi dobře a máme stále a přátelský kontakt. Výbuch, přímo pod kanceláří Galileo s okny do Divadelní ulice, mě tedy zasáhl velmi silně a nějak cítím, že bych nerad, aby to zapadlo jen jako další statistika. Taky silně vnímám sílu toho výborného týmu, který již pár hodin po výbuchu – stejné odpoledne, bez kanceláře, psychicky otřesený, bez firemních počítačů, s řadou kolegů v nemocnici a jen s několika mobily, byl schopen opět poskytovat základní podporu svým klientům. Tým, který se už druhý den ráno sešel v kavárně Savoy, aby řešil jak dál. Na schůzce chyběl jen šéf, kterého právě operovali a ti, kteří byli potlučení v domácím ošetřování nebo v nemocnici.

Rád bych přiblížil situaci, kterou lidé, se kterými se cítím blízko, v těch chvílích prožívali. Přál jsem si, aby ty příběhy byly autentické a aby přišly ještě ve chvíli, kdy velká část čtenářů na výbuch dosud nezapomněla. Těm příběhům vlastně jen propůjčuji svůj blog. Někdo své vzpomínky na to co se stalo líčil přes telefon, někdo jej napsal celý sám a někdo mi k tomu poslal svoje poznámky. Já jsem to vše jen trochu urovnal.

Příběhy jsou řazené podle abecedy:

Bohuslav – celoživotní profík letecké dopravy, vede firmu Galileo od roku 2008. Tou prací žije naplno. Miluje svoji rodinu a svým vnoučatům věnuje většinu volného času. V pondělí byl v práci jako normálně. Pracoval u svého počítače, když asi za pět minut deset zaduněl výbuch. V jeho kanceláři zmizela polovina podlahy a jedno okno i s rámem spadlo na něj a srazilo ho k zemi. Za nějakou chvíli se probral mezi střepy a s pomocí kolegů se dostal z domu ven. Pak ho po nějakých administrativních průtazích odvezla sanitka do nemocnice. Prodělal následně operaci a v nemocnici stále zůstává. O tom, co se stalo, jak to prožíval a jak se nyní cítí se mu nechce veřejně mluvit.

Ctibor – služebně i fyzicky nejmladší člen týmu, který má na starosti prodej některých softwarových produktů firmy na zahraniční trhy. Je zajímavé, že právě on, ve svých 26 letech myslí na svoje vnoučata – čtěte dále, co mi napsal:

"Bylo něco po půl desáté dopoledne, v 10:30 jsme si měli jít všichni do zasedačky sníst dort, který Klárka upekla k oslavě svátků několika kolegů. Šel jsem si udělat do kuchyňky čaj, kde jsme s Markem chvíli řešili něco ohledně faktur. Ten mě pak odkázal na Petru, a tak jsem se jí šel zeptat. Za normálních okolností bych seděl u svého stolu, kde se podlaha nepropadla. Když jsem odcházel z kanceláře Petry a Ivy a překročil jsem práh kanceláře Bohuslava a Jiřího, ozval se výbuch.

Pamatuji si, že jsem ztratil podlahu pod nohama, všechno potemnělo a padal jsem dolů. Všude byl zvířený prach a nedalo se dýchat. První mě napadlo, že to je bomba a bál jsem se, aby to nebouchlo ještě jednou. Když jsem se I s podlahou propadl o půl patra níže, snažil jsem se zorientovat, rozhlížel jsem se kudy se dostat nahoru a ven. Obával jsem se, aby na nás nenapadaly trosky a nezasypaly nás. Po chvilce jsem uviděl světlo a vylezl po sutinách k oknu v našem patře. Nepropadl jsem až do přízemí. Pod našimi okny v Divadelní ulici to vypadalo jak ve válečném filmu. U poničeného auta stál šokovaný muž a hystericky nadával na neznámé pachatele.

Na chodníku stál Marek a Petra a já se jich ptal, kudy se dostali dolů. Přemýšlel jsem, že seskočím, a zároveň jsem se nechtěl příliš vyklánět, kdyby došlo k dalšímu výbuchu. Kousek od sebe jsem slyšel zasténat Bohouše. Když se rozestoupil prach, viděl jsem, že leží na zádech a je zakrytý částí okenního rámu. Pomohl jsem mu vyprostit se a posadit. Ve dveřích kuchyňky se objevila Klárka a pomohla mi Bohouše dovést přes pavlač k hlavnímu vchodu na Smetanovo nábřeží. Jeden z přihlížejících cizinců nám nabídl pomoc a ptal se, jestli ještě někdo nezůstal uvnitř. Vrátil se tam se mnou, abychom prohledali trosky. Popadl jsem naše kabáty, našel jsem Markův a svůj telefon a svoji brašnu. Když jsem vyšel před budovu, strachovali jsme se, zda jsme z naší kanceláře všichni.

Oběhl jsem budovu do Divadelní, kde jsem našel Martina, Marka a Patricka. Odvedli nás na roh Konviktské a Divadelní, kde nás ošetřili. Tam jsme našli také Petru a Ivču. Policisté, hasiči i zdravotníci byli profesionální a srdeční. Velmi dobře se o nás postarali a celý zásah byl rychlý a výborně zorganizovaný. Měl jsem téměř vybitý mobil, tak jsem jen rychle zavolal přítelkyni, že kdyby se něco dozvěděla ze zpráv, tak jsem v pořádku. Zdravotníci nás odvezli do Thomayerovy nemocnice, kde nás prohlédli a ošetřili. Na odpoledne jsme plánovali online prezentaci pro naše zahraniční klienty. Omluvil jsem se jim e-mailem a popsal, co se nám stalo. Okamžitě nám nabídli svoji pomoc při zajištění dalšího chodu firmy a zprovoznění helpdesku pro naše místní klienty. Jsem vděčný za to, že jsme až na Bohouše všichni vyvázli jen s lehkými zraněními a zajímavou historkou pro naše děti a vnoučata :)".

k.jpg

Exkluzivní výcviková místnost Galileo, která měla 12 stolků s počítači, datový projektor a veškeré další potřebné vybavení

Ivana - vede svoji vlastní agendu manažerských a mnoha dalších školení, připravuje podklady pro desítky výběrových řízení, každý den bojuje o klienty a taky pořád s každým žertuje. Má dvě dcery a tři vnoučata. Při výbuchu pracovala na počítači v místnosti, která bývávala přímo nad prostorami, kde to bouchlo. O ní, o Petru, o Marka a Martina K. se všichni nejvíce báli – to byli lidé, kteří se společně s podlahou propadli o patro níž a nikdo je pak dlouhé minuty neviděl a neslyšel. Na Ivanu s Petrou totiž navíc ještě spadl strop.

Ivana neměla dlouho po výbuchu žádný počítač ani přístup k internetu a tak jsem ji vyzpovídal po telefonu ve chvíli, kdy ji manžel vezl druhý den na převaz do nemocnice Na Františku. Z hovoru jsem si udělal poznámky a přepsal jsem je takto:

Pondělí ráno byl pro ní normální pracovní den. Seděla u stolu, pracovala na počítači, domlouvala se s Petrou co se musí ten den ještě udělat, protože se podařilo získat klienty na nová školení a přípravy byly v plném proudu. Klikla na tlačítko „odeslat“ u jednoho z mailů, když ji ohlušila hrozná petarda: „Co to bylo? Jsem ještě živá? Kde to jsem?“ během vteřiny však přišla druhá petarda a s ní tma, kouř, suť, prach v očích (to se ještě následně propadl strop a spadlé zavalil – pozn. JP). „Kolik těch petard ještě bude? Můžu tohle přežít?“ Už je ale ticho. „Žiju, kudy ven? Nic nevidím? Kdo to tam křičí? Nikoho nevidím.“ – to jsou první pocity a otázky. „Škrábu se sutinami, ale vůbec to nejde, ani dýchat mi moc nejde, snad se mi to podaří. Kde je Petra?“. Po chvíli zaslechla někoho kousek od sebe a našla Petru – pořád ve tmě, pořád se špatné dýchá, všude jen suť. „Ohromná úleva, jsme dvě a jsme obě živé. Snažíme se někam se pohybovat – tudy lez, tady přelez, tohle podlez – vzájemně si radíme a najednou se objevuje okno.“

U okna našly Marka, který tam bezradně stál s krví po těle a ten jim začal pomáhat první. Jak se později ukázalo, měl zlomená žebra, ale Ivanu přesto nějak odnesl. Teprve v těchto chvílích Ivana zjistila: „Nemám boty, nemám ponožky, šlapu bosa ve střepech, je mi zima, ale svetr je někde na židli, ale kde je ta židle?“. „Nemám mobil, nevím žádné číslo, nemám doklady, nemám kabelku, nemám peněženku, nic – totální beznaděj. Ze sutin jsem myslím svůj mobil dokonce slyšela, ale byl nepřekonatelně daleko; zvláštní pocit“.

Někdo z ulice Ivaně dal svoje ponožky a nabídl mobil. „Chci zavolat Karlovi, ale nevím jeho číslo, co teď?“ Petra někoho požádala, ať najde jejího manžela na internetu. Podařilo se a přes něj se daří zjistit i číslo na mojeho Karla, tak mu rychle volám a říkám, že jsem v pořádku. „Mám strašnou žízeň, sedím na chodníku a chce se mi omdlít. Všude kolem lidi, křik, někdo nás fotografuje, všichni se na něco ptají. To, že budu já i Petra ve všech novinách, na CNN, na BBC, prostě všude, to mi nedochází a asi by mi to bylo v té chvíli úplně jedno, jen se napít...“.

„Pak nás někdo nadirigoval do sanitky, ale hned nás zase hnali jinam a já jsem musela bosa šlapat po střepech a chodit sem a tam. Po celkem zbytečném delším čekání nás odvezli do nemocnice Na Františku. Tady nás začali omývat, identifikovat, zašívat a rentgenovat. Dopadla jsem vlastně dobře, nic těžkého mi nenašli, trochu mi zašili nějaké trhliny, řezné rány od skla, pozvali na druhý den na převazy a pustili domů. Sláva!“ Teď musíme dát dohromady všechny dokumenty, všechno znovu natisknout – od půlky května máme 13 velkých kurzů, musí to klapnout. To je teď hlavní starost.... Nejhorší zážitek je být pod sutinou, nevědět, neslyšet a cítit beznaděj.

Poznámka JP: Ivana měla stále bolesti a tak se včera v neděli 5. 5. vypravila do jiné nemocnice, kde jí navíc k již ošetřovaným pohmožděninám našli dvě zlomená žebra. Měla z toho velkou radost, protože se bála, že to bude něco horšího.

l.jpg

Zde se ještě minulé pondělí 29.4. do za pět minut deset normálně pracovalo

Jirka – sportovní, svižný zástupce šéfa zodpovědný hlavně za marketing a spokojenost klientů. V klidu a s úsměvem umí řešit složité situace. Je také zodpovědným tatínkem dvou malých dětí. Při výbuchu měl to štěstí, že šel telefonovat do předsíně, kde zůstala podlaha na místě ve chvíli, kdy jeho stůl, žídle počítač atd. zmizely i s podlahou o patro níže. Velmi rychle převzal organizaci všeho potřebného po výbuchu. Jiří mi napsal tohle:

"Pracovní den začal jako každý jiný. Pro mě to ale nebyl úplně běžný den, protože jsem ráno šel lobovat do školky za přijetí dětí na příští rok. Do kanceláře jsem přišel až v 9.20. Prošel jsem všechny kanceláře a se všema se pozdravil. Prohodil jsem pár slov s Bohuslavem, zapnul si počítač a šel si dát pravidelnou snídani, připravenou od Kláry. Do kuchyňky přišel i Marek, rozbalil si svůj bezlepkový chléb a bavili jsme se chvilku o víkendu. Pak jsem popadl čaj, džus a šel ke svému stroji. Jen co se počítač zahřál, volala manželka Míša. Hned zavěsila. Kouknu na Bohuslava a říkám si, no tak ještě rychle vyřídím telefon a pak se do toho už opravdu opřu. Zvednu se ze židle a jdu klasicky korzovat k místnosti 113, telefon u ucha a chodím tam a zpět do místnosti před. Něco řešíme, už ani nevím co a zavěsím.

Mám pocit, že jsem ještě vytočil jedno číslo, poslouchám vyzváněcí tón a najednou otřesy, nebo výbuch, přesně nevím. Divný pocit, ochromení (co to do pr.... je?), potácím se, jdu do kolen, ale držím se, hned jsem si vzpomněl na zemětřesení v Sofii (5,7 richtera), ale tohle ještě doprovázel další výbuch. Podlaha, stěny, všechno se třese a praská. Najednou se mi vybavil cartoon dětský film, kdy je obrázek prásku a pak pohroma. Registruji řinkot skla, proti mě letí dveře, stihnu dát ruce před obličej, dobrý, tohle bychom měli. Prozření. Začínám si uvědovat, že to nemusí dobře skončit. Bojím se, že začne padat strop, stěny a já někde uvíznu. Začínám myslet na děti. Připouštím si, že může být brzy konec. Chmury stranou, musím se odsud dostat. Vidím vyletuvšími dveřmi trochu světla z pavlače. Kouknu do leva, kde by měla být kancelář Ivany a Petry. Tam je temno. Musím se dostat ven. Nic jiného neřeším.

Vyběhnu na prosklenou chodbu a chci nejbližší cestou ven. Na pravo to půjde těžko, zkouším vlevo, všude jsou popadané okenní rámy a tabule, ale půjde to. Dojdu ke schodišti a tam je velká překážka, všude sklo, okenní rámy, nechci na to sahat. Skáču na zábradlí a sešplhám o patro níž. Vcházím na dvůr, jdu doprostřed, když to bude padat tak snad ne na mě... všude prach, nedýchatelno.. tady nezůstanu, procházím dvorem. Všechny auta zdemolovaný. Beru za kliku a vycházím schodištěm, směr recepce. Vidím první lidi, vrátnou a někoho dalšího. Co se to stalo? Nevím, ale pojďte ven ať nás to nezavalí. Jsem venku. Zmatek, nikdo nic neví. Registruji Martina B. Jdeme k sobě a vykládáme si první dojmy.

Co teď? Nikoho jiného z kanclu nevidíme. Okamžitě jdeme zpátky. Zřícení neřešíme. Za recepcí potkáváme Kláru. Je v pořádku, v šoku. Jako všichni. Řešíme Bohuslava a Petru s Ivanou. S Martinem B. si trochu uvědomujeme, že to může spadnout. Pohled na druhou stranu není hezký. Klára nic neřeší, křičí že na to sere a jde dovnitř po pavlači plné skla zpět do toho pekla. S Martinem běžíme na dvůr a zkoušíme volat. Křičíme asi beze jmen, prostě jen vykřikujeme ať se někdo ozve. Ze dvora vidíme, že se to propadává, nebo už je to propadlé... Dojde nám, že tam opravdu někdo ještě může být a tak běžíme nahoru zpátky k nám.

Přes výcvikovou místnost to už nejde. Kolem, předmístností to ale jde, jdeme k holkám na účtárnu. Děsivý pohled, podlaha pryč, dole suť a v ní rozeznávám židle, možná stůl. Petro! Ivano! Kouknu vedle k nám. Podlaha taky pryč. Bohuslave! Až teď registruju, že vedle mě už není Martin, ale úplně někdo jiný. Neznám ho, ale v tu chvíli si prostě nějak rozumíme, jak kdybychom se znali léta. Jde nám o stejnou věc. Někoho zachránit. Bohužel není koho. Později se dozvídám, že je to závozník co jel při výbuchu kolem, vystoupil z auta a běžel do budovy pomáhat. Děkuji za tyhle lidi. Na druhé straně pavlače vidím pohyb. Setkávám se zase s Martinem B., jdeme ještě na dvůr, abychom vyšli přes vrata do Divadelní. Tam je spadlý strop, to nedáme. Jdeme ven přes recepci, vezmeme to kolem baráku, třeba holky a Bohuslava vyhrabeme. Venku je Klára, drží se s Bohuslavem. Je tam i Ctibor. Bezva je nás pět. Jsem šťastný, že vidím Bohuslava. Když jsem koukal do sutin a představoval si, že tam je zasypaný, blesklo mi hlavou, že by to mohl být konec Galilea. Je viditelně zraněný, ale ok.

Dej o sobě vědět. Volám manželku, rychle vychrlím co se stalo a zavěšuji. S Martinem B.a hrdinským neznámým běžím do Divadelní. Z druhé strany vidíme tu spoušť. Trainingovka, kancl holek a naše jsou plné sutin, asi metr, dva vysoko. To nemohli přežít, křičíme, chtěl bych do toho nějak skočit a začít hrabat, ale není kudy, kam, je to beznadějné. V tu chvíli jsem přesvědčen, že jsou holky po smrti. Jdeme zpět na Smetanovo nábřeží, jestli se někdo neobjevil před hlavním vchodem. Martin se hodně bojí o holky a Marka. Ježíš Marek, na toho jsem úplně zapoměl. Martin tvrdí, že ho při výbuchu viděl propadnout se. Probůh, Marek je asi taky mrtvý. Néé. U hlavního vchodu stále stejná sestava, Ctibor, Klára, jéé a ještě Míša, Patrick. Bezva rychlá výměna pohledů. Bohuslav se začíná pídit po svých lidech. Kdo chybí, řekněte mi kdo chybí. Chrlíme Petru, Ivanu a Marka. Jo jo.

Přijíždí první hasiči a sanitky. Řešíme naší situaci, scháníme odvoz Bohuslavovi. Holky a Marka neumíme zachránit, řešíme aktuální situaci. Myslím, že Ctibor odbíhá do Divadelní. My po nějaké době taky, ale to už tam jsou hasiči a policie. Už nás blíž ke zřícenému kanclu nepouští. Křičíme na ně, že tam máme tři lidi a ukazujeme kde se asi mohou nacházet. Jdeme zpátky před hlavní vchod na Smetanově nábřeží, na druhé straně od Divadelní ulice.

Už nikam nemůžeme, jsem koordinováni, ošetřováni a umravňováni racovníky integračního systému. Vidíme Ctibora a opět se překřikujemo kdo chybí. Ivana, Marek, Petra. Ta je prý v Divadelní, někdo ji tam viděl. Co? No super, ale dokud ji neuvídíme, neuvěříme. Martin Krupička. Kde je druhý Martin? Ježiš marja, dyť má dvě holčičky, co budou bez táty dělat...

Ctibor někam běží. Řešíme odvoz Bohuslava sanitkou. Nějaká doba uplynula, nevím, cosi řešíme, ale opět vidím Ctibora a zase probíráme kdo chybí. Ivana, Petra, Marek, Martin. Ctibor: “Petra tam někde je a snad i Ivana”. Další jiskřička naděje. Zase ztrácím přehled a Ctibora nevidím. Mám mobil, vytáčím všechny nezvěstné. Nikdo to nezvedá. S Martinem B. jdeme zpátky do Divadelní. Doleva po schodech to nejde, tam už je páska, jdeme tedy přes Národní kolem Slávie. Volá mi Ctibor, nebo já jemu? Dyť je to jedno. Hlásí svojí situaci. “Jsem tu, je tady Petra, Ivana, Marek a Martin”. Huráá. Běhají mi úlevou mravenci po zádech. Chce se mi plakat radostí. Nahlas opakuji do telefonu jména všech co jsou s ním, aby to slyšel i Martin. Máme radost, plácneme se po zádech, nebo se obejmeme kolem ramen, už nevím...

Nejvíc jsem se polekal té rány a třesení stěn. Díky moji ženě, se kterou jsem telefonoval se mi vlastně nic nestalo, protože jsem při hovoru byl prostě na jiném místě. Kdybych býval seděl tam, kde normálně sedím, nevím jak bych dopadl. Asi do přízemí. Z mých věcí mi zůstal jen mobil a jinak nic. Ale mobil je v tu chvíli nad zlato, hlavně pro uklidnění příbuzných a na všechno zařizování. Snad najdou moji peněženku, bundu, notebook, boty, ale upřímě teď je mi to jedno. Ta peněženka by se ale šikla, i ten noťas. Nejvíc jsem se bál o Petru, Ivanu, Marka a druhého Martina. Hlavně teda o holky, ty jsem pohřešoval nejdéle, a než jsem zahlídl Bohuslava, tak i o něho. Mimo manželky jsem I Bohuslavově ženě, je naživu. Poprosil mě o to. Dokázal si i bez telefonu vzpomenout na její číslo.

Skvělé byly reakce našich klientů Hodně jich volalo, nabízeli pomoc, prostory a prokazovali velkou solidaritu. Teď už cítím úlevu (30. 4. večer – pozn. JP). Ráno jsme se všichni nehospitalizovaný viděli. Poklábosili o svých propadech, zážitcích a byli jsem strašně rádi, že tu jsme a žijeme. Umíme si z toho udělat už i srandu. Firma už zase jede. Jsem hrdý, že všichni fungujeme a zapojujeme se. Je to skvělé. To je asi všecko.

m.jpg

Na místě nevydržela podlaha, okenní rámy ani vzduchotechnika

Klára – vede helpdesk, do firmy, která začínala na půdě ve Vinohradské ulici nastoupila dva týdny po jejím založení před 14 lety. Říká, že kolegy vnímá spíše jako rodinu. Asi to tak opravdu je, protože všem každý den připravuje snídaně, peče neuvěřitelně krásné a dobré dorty k narozeninám jak jejich, tak jejich blízkých a raději přemluvila svého manžela, aby se o malého syna staral on a ona mohla pracovat. Taky pro Kláru začal den jako každý jiný. Pracovala na počítači ve stejné místnosti jako Míša a Patrick. Napsala mi svoje poznámky, ze kterých jsem zrekonstruoval toto:

“Sedím u počítače, něco píšu a najednou rána a všude lítá sklo. Pamatuju si jen ránu, létající sklo, prach, ohlušující poplašné zařízení. První mi skočila do hlavy myšlenka, že to byla bomba a nevěděla jsem, jak to v hlavě zpracovat. Nejvíc jsem se bála kouře a prachu, přes který nebylo vidět ani ke dveřím vedlejší kanceláře, takže jsem nevěděla, co se tam stalo. Já sama jsem byla v pořádku, v naši mistnosti, kde jsem s Míšou a Patrickem se podlaha nepropadla a tak to byly spíše jen škrábance a panika. Svoji kancelář jsem opouštěla s Míšou, Patrickem a Martinem . Cestou jsme někde přibrali i Jirku. Byla docela fuška dostat se přes pavlač k východu, protože se tam všude válely rámy oken a sklo. U vrátnice jsem zjistila, že tam nejsou holky, Marek a Bohuslav. Tak jsem si řekla, že se druhou stranou pavlače vrátím a přes tréninkovku (ha,ha) dojdu k holkám. Jaké bylo moje překvapení u dveří do tréninkovky ... podlaha nikde. V tom jsem zahlédla Bohuslava se Ctiborem a s nimi jsme se opět prodírali přes pavlač.

Když jsem zjistila, že vedle zmizela podlaha a že nikdo neví, kde je Marek, Petra, Ivana a Martin a Bohouše, že vytáhli z pod rámu okna v nedobrém stavu, tak jsem se začala opravdu bát. S Bohoušem jsem čekala na chodníku na sanitku, odvezli ho pak do nemocnice Pod Petřínem – krvácela mu ruka a měl ji tak nějak divně natočenou.”

Zavolala jsem manželovi a zeptala se ho jestli se díval na internet, že u nás v kanceláři to nějak bouchlo. Všude byla spousta zdravotníků a vůbec lidí, kteří se snažili všechno dostat nějak pod kontrolu a organizovat. Možná jich bylo víc, než bylo potřeba, ale to je těžké posoudit. Teď (to bylo 36 hodin po výbuchu, pozn. JP) cítím mírnou paniku při zaslechnutí sirény, trochu nejistoty, že se do staré kanceláře už nikdy nevrátím a do nové budu muset dojíždět někam daleko (s malým dítětem je času pořád málo). Taky se bojím o Bohuslava, který teď byl v péči lékařů už nějak moc často.”

Dneska (pátek – pozn. JP) jsem v supermarketu málem dostala infarkt, když uklízečka za mými zády vysypala do kýble skleněné střepy J. Taky se cítím se trochu provinile vůči ostatním kolegům, protože já opravdu neměla ani sebemenší škrábnutí.

Marek – stará se hlavně o vývoj softwarových produktů, které se prodávají do zahraničí. Při výbuchu seděl naproti Martinovi B. a prostě najednou zmizel o patro níž. Pak se nějak vyškrábal a pomáhal Petře a Ivaně ze sutin ven. Odvezli ho do Thomayerovy nemocnice, kde mu přišli na zlomené žebro a drobná zranění a nechali si jej tam do druhého dne na pozorování.

Markovi se do žádného vyprávění nechtělo.

Martin B. (označuji ho jako Martin B. protože ve firmě jsou Martinové dva) obětavý IT odborník, který stojí za tvorbou velké části internetových portálů, přes které si v Česku, na Slovensku i v dalších zemích lidé kupují letenky, hotely a jiné cestovní služby. S firmou žije od jejich začátků. K výbuchu mi napsal poznámky, které jsem zrekonstruoval takto:

“Před výbuchem začal den jako každý jiný. V hlavě jsem měl věci které musím udělat nejdříve a u svého stolu jsem si pročítal emaily přišlé od minulého dne, zda tam není něco důležitějšího. Je zajímavé že jsem si na nejpodrobnější detaily rozpomenul až následující den a to hlavně na první vteřiny. Dnes přemýšlím o tom, že celé to proběhlo asi velice rychle, ale lidská hlava je asi schopna vyprodukovat v krátkém okamžiku velké množství myšlenek.

Někde ve vzdálenějších místnostech kanceláří se něco rozbilo, rána asi jako od skleničky a navazující větší rána jako by spadlo něco většího. První následující myšlenka byla, co tam zase dělají, někdo něco rozbil. V tu chvíli se začal dům hýbat, posunovat stůl, židle na které jsem seděl. Zažil jsem zemětřesení a přišlo mi to velice podobné, ale o dost silnější. Pak už přišla obrovská rána, během které jsem pohledem zachytil mizejícího kolegu (Marka – pozn. JP) sedícího naproti, všechno začalo padat (dnes již vím že u nás naštěstí jen podhledy, nikoliv strop), myslím, že se i zablesklo a v tu chvíli jsem si pomyslel že jde o bombový útok někde blízko, nebo plyn.Nic jsem neviděl díky prachu a špatně se dýchalo. První myšlenka byla na dýchání a uslyšel jsem zakřičet Marka. Hrozně jsem se lekl rány a trhnutí, které mě shodilo ze židle. Něco mě praštilo do zad, ale co by stálo opravdu za řeč, se mi nic nestalo.

Nejvíce jsem se bál o Marka, který mi najednou před očima zmizel a pak také o Bohuslava. Teď se stydím, že v první chvíli ne o Ivanu a Petru, které byly ve zřícené části, ale jsou (vlastně: “byly”) od nás přes jednu místnost a tak jsem nevěděl, co se tam stalo. Myslel jsem na ty nejblíže u mě.

Nevěděl jsem, jak někomu zavolat. Mobil byl pryč a já jsem neměl telefon ani čísla. Volal jsem svého nejlepšího kamaráda z mobilu kolegy, jehož číslo jsem našel díky smartphonu na www stránkách jeho firmy a požádal ho aby informoval moje rodiče, že jsem v pořádku. Vím, že na ně má číslo. Pomoc zvenčí příšla v té chvíli z mého pohledu později, než jsem čekal a přál jsem si. Když jsem prohledával trosky v přízemí přál jsem si aby tam byl už nějaký odborník záchranář.

Mobil jsem pak našel a našel jsem v něm taky spoustu volání a SMS. Kolegové mající telefon přijímali od přátel, rodiny a klientů hovory celý den, zda jsme v pořádku. Teď už mám jen radost, že jsme všichni živí a lekám se, když bouchnou dveře. Přišel jsem o všechny osobní doklady a tak to bude trochu běhání...”

Martin K.– zajímavě svérázný mladý muž, tatínek dvou malých dětí , který má ve firmě na starosti všechen hardware v kanceláři i u klientů – je toho hodně – počítače, tiskárny, servery, sítě. Při výbuchu připravoval techniku ve výcvikové místnosti, kde také zmizela podlaha. Nějaký čas jej nikdo neviděl a tak i on patřil mezi ty, o které se jeho kolegové báli nejdéle. Martin v úterý také nafilmoval jak to teď v domě a kancelářích Galilea vypadá. Můžete se podívat tady: http://youtu.be/DxQZcmUBxCk. K tomu, jak to vše bylo, mi napsal tohle:

"V pondělí ráno odcházím z domu o něco dříve. Loučím se doma tak jako vždy, po puse pro Janu, Báru a Dorotku. Pak už jen sleduji jak mi žena a děti mávají z terasy. Cestou do kanceláře absolvuji tradiční coffee ritual a těším se ze šálku vynikající kávy. Po příchodu do práce začínám pracovat ve výcvikové místnosti. Dnes by mělo proběhnout školení pro dva klienty. Patrick mi pomáhá srovnat stoly a přinášíme hardware, který bude dneska pro výcvik potřeba.

Máme 1/2 hodiny času. Všechno připravuji a zapojuji. Zbývá trainer PC. V tu chvíly mě volá helpdesk, po telefonu řeším přeinstalaci softwaru u klienta. Patrick na mě pak kýve a říká: "Dnešní školení odpadá, klienti nemůžou." Dobrá myslím si, vyřídím nezbytnou administrativu a vrátím se do výcvikovky dodělat umístění posledního PC. Odpovídám ještě na objednávku jedné naší aplikace z Hong Kongu a vracím se. Jsem už asi 20 minut pod stolem. Rovnám kabely a umisťuji poslední PC. Chybí zapojit VGA splitter a reprobedýnky. Natahuji se, abych došáhnul na zásuvku. V tu chvíli se ozývá rána. Nadzvihlo mě to a odhodilo. Pak už jen tma, tupé rány a ticho. Nemůžu se nadechnout. Udusím se. Nadechnu se, a přeci jen to trochu jde. Cítím kouř a spáleninu. Párkrát se nadechnu, dýchám těžký vzduch plný cihel. Nemohu se pořádně pohnout. Po chvílí mi dochází že, jsem zabořený v sutinách - jako bych do nich skočil šipku. Ruce mám před sebou, obličej opřený o cihlovou drť.

Křičím "Tady jsem!" bojím se, že na mě zapomněli. Dochází mi, že je to absurdní a snažím se vysoukat ze sutin. Konečně se mi podaří obrátit a na rukách se vytlačit ven. Vidím jak se ke mě snaží dostat nějaký člověk z ulice. "Bacha ať na tebe nespadne ta stěna co pod ní seš" křičí. Až po chvíli mi dochází, že jsem se propadl o jedno patro a jsem přímo pod křivou zdí. Dostávám se na ulici, kde je zvláštní ticho. Vidím Marka, který má zakrvácenou hlavu. "Jak si se sem dostal?" "Propadl jsem se podlahou." Přichází Ctibor. Na místě je policie. Pomalu se kolem tvoří davy. "Takhle asi vypadá válka" říkám. “Kde je zbytek. Co holky?”. “Ty sem viděl a jsou na snad celkem vpořádku”. “Co Bohouš a zbytek?” Moc mi to nemyslí a nemůžu dát dohromady, kdo chybí. Snažím se napsat seznam. Volám kolegům. Postupně se naštěstí ukazuje, že jsou všichni živí. Policie nás vyhání z místa. Co se stalo? “Asi plyn, běžte pryč je tu cítit plyn!”

Všímám si, že jsou všude kolem střepy. Všichni se přesunujeme na místo, kam doráží velká sanitka. Personál je vstřícný, sedíme v sanitce a dokonce vtipkujeme. Odjíždíme do Thomayerovy nemocnice na pohotovost. Volám ženě a ta mi to klasicky nebere. Máma to samé. Nakonec se dovolám přítele mámy. Jsem v pořádku, spadla nám kancelář, řekni to mámě.

Na pohotovosti máme chvíli čas. Dohadujeme se, jaký bude další postup. Je potřeba přesměrovat firmení linky, zprovoznit email a zajistit hardware z kanceláří. Martin B. si bere na starost emaily, já zařizuji mezi RTG snímkováním a Sono vyšetřením přesměrování linek na Jirkův telefon. Všichni jsou nápomocní a vstřícní. Zhruba po dvou hodinách mě z nemocnice propouští. Přijíždí pro mě žena a slibuje, že už na mě nebude nikdy křičet :). Jedeme domů, dávám si vanu a jdu napsat newsletter, s dobrou zprávou, že jsme všichni vpořádku. Následuje pár telefonátů s kolegy a domlouváme jak to bude vypadat zítra a kde se sejdem. Bohužel, taky telefonáty o plánované operaci Bohoušova ramene. Dobrá zpráva je, že už se podařilo dát dohromady fungování e-mailu.

Večer nemohu usnout, několikrát se mi celý výbuch přehrává v hlavě a jsem "rozjitřený". Nakonec usínám. Jak zjišťuji druhý den, jsme na tom všichni podobně. Když se v úterý ráno v kavárně Savoy při naší první schůzce bez kanceláře vidíme, objímáme se a jsme rádi, že jsme všichni vpořádku. Následuje poměrně jednoduchá činnost - vyzvednout část našeho vybavení z kanceláří, které nespadly, zprovoznění helpdesku v náhradní kanceláři a dohodutí odkud kdo bude dělat. Máme celkem rychle představu jak to zvládnem. Domlouváme nezbytné a loučíme se."

Míša – pracuje na helpdesku, řeší dotazy a případné problémy klientů při rezervacích a prodeji letenek, má dva dospělé syny. S rezervačními systémy pracuje skoro celý svůj profesní život, málokdo o této problematice ví tolik jako Míša. Těsně před výbuchem seděla u počítače, zády k oknu vedoucímu do (dnes výbuchem proslavené) Divadelní ulice a řešila výměnu letenky s jedním z prodejců u největšího klienta systému. Míša mi poslala svoje poznámky, ze kterých mi vyšlo následující:

„Najednou vypadla elektřina a přišla ohromná rána; pak začalo všechno lítat. Okna, rámy, roztříštěné sklo, kytky, papíry, počítače, tužky, prostě všechno. Utíkala jsem od okna pryč do středu místnosti. O ničem jsem nepřemýšlela, nebyl na to čas. Jen jsem se bála, aby nezačalo hořet. Pak už jsem nic neviděla, vzduch byl plný bílého prachu, oči slzely, mezi zuby to vrzalo. Slyšela jsem jak Martin B. zoufale volá Marka. Ten totiž nejdříve seděl proti němu u stolu a najednou tam nebyl; jenom díra do podlahy.

Já sama jsem byla v pořádku a ani jsem nechtěla uvěřit, že se mi nic nestalo. Asi mě zachránila vysoká opěrka křesla, která mě kryla proti létajícím sklu a všem těm dalším věcem. Věděla jsem, že musím co nejdřív pryč z budovy. Stihla jsem sáhnout po kabelce a bundě a s kolegy jsme se snažili dostat ven. Bylo to složité, protože všude byly vyražené rámy oken, dveří, sklo... Byla jsem asi jediná, kdo měl vlastně všechno u sebe – doklady, mobil, peníze, klíče atd. Kabelku mám totiž pořád u sebe, beru si ji i na WC a všichni se mi kvůli tomu smějí. Teď se mi to vyplatilo. Ztratila jsem ale všechno ostatní – manuály, všechny moje poznámky, pracovní zápisky, přístupová hesla, všechno co jsem za několik posledních let k práci nastřádala a sehnala. Taky jsem měla v práci strom fikus –Benjamin. Bylo mu přes 20 let – v roce 1991 ho manžel koupil na Všeobecné výstavě v Praze a daroval mojí mamince. Po její smrti jsem se o něj starala já. Prošel se mnou několik pracovišť a teď leží někde v troskách.... „

Když mi začala hlava zase trochu myslet, dostala jsem hrozný strach o své kolegy/ně. Na ulici pořád nebyli všichni a nevěděla jsem, kde mohou být. Pak se ale naštěstí všichni našli. Nejhůř na tom byl Bohuslav, seděl na chodníku venku s krvácející rukou, čekal na sanitku a Klára se e vedle m title=e vedle zmizelme aktunu, l richni se mi kva podlaha a Takhle asi vypad za sklo, kytky, papo něj starala. Zavolala jsem manželovi i synům, abych jim řekla, že žiju, ještě než se o tom všem dozví z rádia nebo televize nebo internetu. Volala mi taky spousta známých a klientů, kteří se o výbuchu postupně dozvídali. Chtěli vědět, jestli jsem v pořádku. Kolem běhali policisté, zdravotníci, hasiči, pořád někdo něco křičel, spousta lidí, rámusu a hlasů. Pomoc přišla rychle. Nevím, co by se dalo dělat lépe.

Z domu jsem pak kontaktovala většinu klientů a řekla jim, ať mě volají domů a píší na můj soukromý mail, že budu teď fungovat jako helpdesk přes internet z domova. Všichni mi říkali, jak jsou rádi, že jsme naživu a s některými jsme raději hned začali řešit pracovní problémy. Teď cítím úlevu, že jsme to všich přežili a jen doufám, že i Bohuslav bude brzy v pořádku.“

Patrick – stále usměvavý a neuvěřitelně pozitivní mladý muž, který má dvě děti. Každého kolem sebe vidí z té nejlepší stránky a bez úsměvu jsem ho snad nikdy neviděl. Poslal mi svoje pocity z výbuchu, ale zároveň si nepřál, abych je zveřejňoval. Možná je to dáno také tím, že to pro něj byla již druhá taková zkušenost – při první vybuchl v jeho kanceláři nedopatřením trezor, který v sobě měl nálož proti lupičům. Při pondělním výbuchu bylo také kompletně zdemolované jeho měsíc staré auto, které měl zaparkované kousek od kanceláře. Patrick měl to štěstí, že při výbuchu se nacházel v kanceláři, ve které se podlaha nepropadla a ani jej nezasáhl žádný letící předmět.

Petra – maminka dvou dětí, u firmy je nějakých 10 let. Dělá všechnu administrativu a s Ivanou pracuje na nabídce manažerských školení. Seděly spolu v jedné místnosti naproti sobě. Petra se, stejně jako Ivana a Marek, propadla při výbuchu o patro níže. Psychicky nese celou katastrofu asi nejsložitěji. Budí se a má děsivé sny. Do telefonu se jí mluvilo velmi těžko, ještě pořád vzlykala a řekla mi asi toto:

“Dodělávala jsem nějakou fakturu a vím, že jsem se dívala na hodinky – bylo 9.55. S Ivanou jsme ještě také plánovaly na čem budeme pracovat. Chtěla jsem si sníst svačinu a pustit se do toho. V té chvíli přišel Ctibor a po chvilce odcházel. Když byl u dveří, tak se ozvala šílená detonace. Iva ještě vykřikla co tam ten Martin (technik Martin Krupička pozn. JP) s těma počítačema zase vyvádí. Pamatuji si na dva záblesky a cítila jsem se jako bez těla, v prostoru, že pořád sedím. Pak druhá rána, další červené světlo a teprve teď mi došlo, že se něco stalo. “Co tam kterej pitomec dělá?” byla moje první myšlenka než mi došlo, že sedím na zemi a na hlavě mám prkno. Byla tma, hrozné ticho a najednou jsem zaslechla Ivu. Měla jsem hroznou radost a podařilo se nám se najít. Nějak jsme se tam prodíraly a za chvíli jsme viděly okno – chtěly jsme na něj vylézt a volat o pomoc. Teprve u okna jsme ale zjistily, že nejsme v prvním patře, ale na úrovni chodníku. Zahlédla jsem tam Marka, který měl na sobě krev. Ten mi pomohl se protáhnout oknem a pak pomohl taky Ivě. Sedly jsme si na chodník a nějaká dívka z ulice nám dávala vodu a svetr. Dívaly jsme se nahoru na barák na všechna ta vyražená okna.

V přízemí se z prken najednou vylíhnul Martin Krupička jako Terminátor vystupující z prachu a sutě v nějakém katastrofickém filmu. Stáli jsme tam a pořád jsme nevěděli co se vlastně stalo. Iva byla v ponožkách. Pak se tam objevili zdravotníci a začali nás posílat od jedné sanitky ke druhé. Nachodily jsme stovky metrů, Iva v ponožkách ve střepech. Kromě Marka, Martina a Ivy jsem vlastně nikoho neviděla a tak až odpoledne přes Facebook jsme se domluvili, že jsme z toho všichni vyvázli živí. Bolest ani strach jsem v té době vůbec necítila. Pak nám dali nějaké uklidňující prášky a odvezli nás do nemocnice Na Františku. Tam mi ošetřili a sešili rány a pustili mě domů. Léčení má trvat nějaké dvě až čtyři neděle, podle toho, jak se vše bude hojit.

Kromě mého mobilu a počítače se všechny moje osobní věci našly. Dokonce i firemní pokladnička s penězi a klíčky. Když jsem se druhý den na policii se všemi setkala, tak mi bylo strašně krásně zase všechny vidět – nikdy jsem neměla takovou radost ze setkání."

Tak to je asi vše. Nejvíc mě na reakcí zaujalo, že nikdo z těch, se kterými jsem mluvil, nelitoval toho, co se stalo, ale všichni se radovali z toho, co se nestalo. Někdo byl rád, že o tom všem může mluvit, někomu se mluvit nechtělo. Každý to drama i následující stres prožíval, prožívá a ještě asi nějaký čas bude prožívat, svým vlastním způsobem.

Nyní bude potřeba dlouhou dobu řešit praktické problémy. Mezi ty hlavní patří samozřejmě doléčit všechna zranění, ale také: najít a vybavit rychle provizorní kancelář, najít a vybavit novou trvalou kancelář, zachráni co jde ze všech databází a systémů, vyběhat si nové osobní doklady, zjistit jaké všechny firemní dokumenty chybí a nahradit je, nakoupit nový hardware, nainstalovat nový software, zajistit přesměrování telefonů, zabezpečit fungování všech počítačových aplikací, dohnat všechnu běžnou práci, zabezpečit běžný chod firmy, zajistit financování všech nových nákupů, získat maximum z věcí, které lze ještě nějak najít atd. atd.

Už první indikace ukazují, že po dvou třech dnech mediální pozornosti věci zapadají do běžných kolejí a tak se zdá, že například o výplatu vůbec nějaké pojistky bude asi třeba dlouhá léta bojovat. Pojišťovny se totiž nyní budou zřejmě dlouho tahat o to, čí to vlastně byla vina a z jaké pojistky by se mělo poškozeným něco platit. Také ne ve všech lékařských zařízeních, která se o nějak zraněné lidi mají ještě starat tak činí s ochotou a profesionalitou jakou bychom si přáli. Možnost hledat osobní věci na místě výbuchu nebo v místě skládky sutě je zakázaná, vše kdosi vyhazuje někam na hromadu a tak lidé i firma, celkem zbytečně, přijdou o své doklady, peníze, mobily, počítače atd., které budou odvezeny někam na skládku. Je toho hodně, co by se dalo dělat nějak lépe, ale koho a jak o tom přesvědčit? Ani Policie ČR nijak nespěchá s identifikací věcí, které odvezla - po týdnu má u sebe stále mnoho pytlů věcí, avšak nikdo neví a neříká co v nich je a postižení si tedy možná obíhají doklady, kupují mobily atd., které čekají v pytlích, na které Policie však nemá čas. Vše má jakási svoje kafkovská pravidla a ta na pocity ani problémy postižených lidí nijak nepamatují.

Člověk tak zjišťuje, že v problémech zůstává nakonec vždycky sám.

/pty

Autor: Jiří Pruša | pondělí 6.5.2013 9:55 | karma článku: 28.75 | přečteno: 4074x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jan Andrle

Když je mi smutno...

... zapaluji si svíčku a zírám do plamene, jak už jsem kdysi z Anglie psal, ale mám i jiné terapie. Třeba si pouštím Katedrálu o třech dějstvích, tak nádherně stvořenou panem Zdeňkem Mahlerem a ČT.

27.6.2017 v 2:05 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 28 | Diskuse

Milan Radek

Není gay jako gay, musí být uvědoměle antisemitský a propalestinský

Dnes se antisemitismu říká propalestinský aktivismus. V Chicagu Izraelky přišly podpořit hnutí LGBT, ale ouha! Měly na duhových vlajkách Davidovo hvězdu což by mohlo podráždit palestinské lesby a pokrokové sily, tudíž je vyhodily

27.6.2017 v 0:11 | Karma článku: 12.66 | Přečteno: 162 | Diskuse

Filip Vajdík

Důkaz pro pastafariánství

Tramvaj jezdí po kolejích. Z toho můžeme neprůstřelnou logikou odvodit, že holub taky jezdí po kolejích. A knihu někdo musel nadizajnovat a vyrobit, a z toho logicky vyplývá, že i celý svět muselo něco nadizajnovat a vyrobit!

26.6.2017 v 21:02 | Karma článku: 12.72 | Přečteno: 292 | Diskuse

Jarka Jarvis

Metamorfóza jazyka českého

Časy se mění, lidé s nimi, a pokrok si obul sedmimílové boty, v nichž se občas zapotácí. Moje babička s dědečkem by se nestačili divit, co všechno dnes lidem pomáhá být chytrými! A nejenom to; oni by asi měli potíž se i domluvit.

26.6.2017 v 20:24 | Karma článku: 8.09 | Přečteno: 192 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Dříve auta děti nepřejížděla, úchylové nebyli a v bazénech jim nehrozilo utopení

No, muselo to tak nějak být, jinak si nedovedu vysvětlit, jak nás naše mámy dokázaly samotné pustit na vzdálené koupaliště v Divoké Šárce.

26.6.2017 v 20:22 | Karma článku: 22.91 | Přečteno: 551 | Diskuse
Počet článků 44 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3414
Letec a publicista - více na wwww.prusa.org.
Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.