Letadélkem z Příbrami na Kypr

Najít trať z Příbrami do Paphosu na Kypru není úplně jednoduché. Můj základní cíl pro tuto 2500 km dlouhou cestu bylo letěl s jediným přistáním na celé cestě. Doletět jsem plánoval za dva dny. Cestou mě ale potkaly dvě zcela neočekávané záležitosti, které cestu zásadně zdramatizovaly. Díky tomu jsem se také nemohl dostatečně soustředit na fotografování a tak je tentokrát obrázků z vlastní cesty méně než bych si přál. 

Řecko vyžaduje odbavení příletů/odletů sportovních letadel i ze zemí Schengenu na některém svém mezinárodním letišti, což jsou Soluň, Athény, Rhodos a Korfu, případně na vyžádání některé ostrovy. Chtěl jsem letět přes Soluň ale na pěti různých telefonních číslech uvedených na webu tohoto mezinárodního letiště mi, když jsem začal mluvit anglicky, položili telefon. Pak jsem se dovolal na místní aviatický klub, kde jsem se dověděl, že letiště Soluň žádný benzín pro malá letadla neprodává a jejich klub mi ho prodat nemůže, protože na to nemá licenci. Athény a Rhodos jsou mimo dolet z Příbrami a tak zbylo Korfu. Speciální povolení vyžadované pro vstup do kyperského letového prostoru jsem dostal a tak jsem mohl začít ladit trasu. 

První část jsem naplánoval západně kolem Vídně, přes Sarajevo k Jaderskému moři a podél albánského pobřeží až na Korfu. Celkem asi 1250 km, což při průměrné rychlosti 220 km/h představuje nějakých pět a půl hodiny letu. Druhou část cesty jsem naplánoval z Korfu přes Rhodos přímo do Paphosu. Velká část této trasy vede nad mořem a tak jsem ji v souladu s řeckými předpisy musel naplánovat podle dopravních cest. To má zjednodušit hledání letadla v moři v případě nehody.  

Odlet jsem si stanovil na neděli 28. 4., ale to ráno byla mlha, déšť a nízké základny. Odpoledne bylo trochu lépe, ale hned v Rakousku pod limity létání za viditelnosti (VFR). Ve dvě hodiny  jsem to tedy vzdal a na letiště v Příbrami jsem se vrátil znovu v pondělí ráno. Mraky se válely hodně nízko, vítr byl západní a nesliboval žádné lepší počasí. Vždycky v půl a v celou jsem se vrhnul na studování čerstvých meteo zpráv (metarů) ve snaze vyčarovat z nich pozitivní informace. V Brně, Vídni, Sarajevu a dále na jihovýchod bylo počasí celkem dobré. V Příbrami se sice trochu zlepšilo, ale další předpověď na 72 hodin nebyla dobrá. Měl jsem tedy možnost buď odletět ihned nebo pár dní čekat. V 10 hodin a 5 minut jsem proto odstartoval.

Základny souvislých mraků byly v nějakých 1500 metrech (4500 stopách) a tak jsem ve výšce 1000 metrů nad mořem letěl směrem ke Znojmu, protože přes Šumavu jsem si právě kvůli nízkým mrakům netroufal. U Vídně se základny zvýšily a já jsem dostal souhlas vystoupat do 5500 stop a proletět prostor (TMA) vídeňského letiště. Srovnal jsem se v nové hladině a v té chvíli mi pípla tato sms:

 „Jiri, v Galileo bouchnul plyn a srovnalo to kancelare se zemi.  Vsichni jsme v poradku, nekteri jsou s lehkymi zranenimi v nemocnicich po Praze. Telefon mam pouze ja, Misa a Ctibor.“

Chvíli jsem se snažil si to v hlavě srovnat a pak jsem požádal více podrobností. Odpověď jsem už ale nedostal a tak jsem se v duchu zlobil, že mi nikdo nepíše.   Přemýšlel jsem, co se mohlo stát - zůstal jsem v rozměrech rozházených stolků, rozmetaných papírů a možná vybuchlého plynového kotle. Po chvíli jsem se ze SMS od manželky dověděl, že o výbuchu ve firmě, kde jsem 9 let pracoval – se mluví nejen u nás, ale taky na CNN, BBC atd. To už mi začal skutečný rozměr celé situace docházet.

Tady někde je Sarajavo

Přeletěl jsem Sarajevo i hory jižně od něj a dostal se nad pobřeží Černé hory a pak Albánie. Byl jsem hodně nedočkavý, až za hodinku přistanu na Korfu, abych mohl zjistit co se v Praze děje. Albánské pobřeží zabíhá obloukem dovnitř pevniny a tak jsem se najednou ocitl asi 30 km daleko nad mořem s pobřežím v  oparu po levé straně. Počítač ukazoval, že benzín by měl vydržet akorát do přistání, ale s nulovou rezervou. To se mi nelíbilo a tak jsem se rozhodl věřit palivoměru – ten byl optimističtější. Odhadl jsem si podle něj, že při přistání bych měl mít ještě asi 20 litrů paliva. Rozdíl jsem si vysvětlil tím, že letadlo je nové a čidlo průtoku paliva není asi přesně nakalibrované. Přepnul jsem na pravou nádrž, abych ji využil až do dna a abych při přistání měl v levé s jistotou dostatek paliva. Také jsem si ale přitáhl popruhy na své plovací vestě.  Let se mi v těch chvílích zdál ubíhat docela pomalu a palivo mizelo naopak velmi rychle.

Boka kotorská, kde se naši dědečkové a pradědečkové bouřili proti Rakousko-Uhersku

Konečně probíhala poslední komunikace s věží letiště Korfu. Vyžádal jsem si dráhu 17 (směr prakticky ze severu na jih), abych to měl ve směru a neztrácel čas a palivo zbytečným okruhem na dráhu 35 (opačný směr stejné dráhy), která byla v tu dobu v používání. Vše proběhlo jak má, dosedl jsem a dostal příkaz následovat auto Follow me.

Letiště Korfu je velmi jednoduché – jedna přistávací dráha (17/35), pojížděcí dráha a dvě stojánky – jedna pro dopravní letadla a jedna pro všeobecné letectví (včetně těch malinkých). Follow me mě dovedl na stojánku a před jejím krajem prudce otočil směrem do jejího středu, řidič vyskočil a ukazoval, abych jeho manévr následoval.  Udělal jsem to přesně po něm, ale při otáčení to celým letadlem náhle škublo. Zastavil jsem, vypnul motor a vyskočil ven. Z pravého křídla visela bezmocně Pitotova trubice (snímá dynamický tlak vzduchu pro měření rychlosti). Jediný pohled mi ukázal na důvody nehody – asi metr vysoká neposekaná tráva za okrajem stojánky, v ní neviditelně ukrytá železná konstrukce jakéhosi rezavého zábradlí, které tam někdo někdy odhodil. Díky pokynům řidiče Follow me, se pravé křídlo dostalo nad trávu a při otočce se podvěšená „pitotka“  o skrytou železnou konstrukci prostě ulomila. Řidič se na mě jen přihlouple díval a pak do konstrukce chvíli vztekle kopal. Místo nehody i vlastní poškození jsem vyfotil a jako první pozitivní zprávu jsem zjistil, že se zlomil a vylomil jen držák pitotky, ale křídlo to vydrželo bez naštípnutí.

Dynamic na stojánce v Korfu těsně po nepříjemné nehodě

Záludně schované staré zabrádlí ve vysoké trávě mezinárodního letiště Korfu 

Sešla se tam řadu mudrců – pokyvovali a kroutili hlavami, rozrušeně mluvili, kopali do konstrukce, dupali po trávě a říkali, že to nebyla moje chyba. Někdo z nich mi vysvětlil, že tráva není pokosená, protože v rámci řeckých státních rozpočtových úspor nemají peníze na benzín do sekačky (Korfu je poměrně frekventované mezinárodní letiště). Proč do trávy u stojánky letadel ale ještě někdo hodil staré rezavé zábradlí mi nevysvětlil nikdo. Zatelefonoval jsem  hlavnímu technikovi OK Aircraft Service v Příbrami, vysvětlil mu co se přihodilo a požádal o zaslání nové pitotky.  Slíbil to co nejrychleji udělat a tak jsem byl alespoň rád, že mám naději problém vyřešit. Pak jsem se připojil na web a se zatajeným dechem jsem zjišťoval, jak devastující výbuch to v Divadelní ulici v Praze byl a jaký je to zázrak, že všichni přežili. K situaci v Galileo jsem pak během vynuceného třídenního čekání napsal článek, který jsem publikoval také na mém iDnes blogu. Pokud Vás to zajímá, podívejte se na http://prusajiri.blog.idnes.cz .

A takhle to dopadlo po střetu Pitotovy trubice nového letadla se starým zábradlím

Ve čtvrtek v 10 hodin ráno jsem prostřednictvím DHL pitotku obdržel. S trochou nervozity jsem tu starou odmontoval a novou přidělal. Fouknutím jsem si prověřil, že rychloměr cosi ukazuje a tak jsem podal letový plán a šel do kanceláře administrace letiště. Tam jsem se dověděl, že ke získání kompenzace za škodu se musím s vlastníkem letiště (řeckou vládou) soudit. Soukromě mi pak úředník sdělil, že soud bude trvat tak 3-4 roky a na závěr se dovím, že zavinění je na mé straně. Zároveň mi předložil fakturu za přistání a třídenní parkování. To parkování mě trochu rozhodilo -  nebyl jsem na Korfu tři dny ze svého rozhodnutí ani ze své chyby a už jsem zaplatil hodně za hotel, stravu i pitotku a ztratil jsem 3 dny času…. Nakonec jsem ale zaplatil, protože jinak bych prostě neodletěl.

Nějaký další úředník mi chtěl život ještě zkomplikovat s tím, že nejsem certifikovaný mechanik a že mě tudíž nemohou „v mém vlastním zájmu“ nechat odletět, dokud opravu někdo certifikovaný neprověří. Oni ale takového člověka nemají a od zítřka je stejně pět dní volna, protože jsou pravoslavné Velikonoce…. Nakonec se mi podařilo vše vyjednat s tím, že jsem podepsal několik prohlášení, že pokud se rozmlátím, je to pouze moje zodpovědnost a oni mě na nebezpečí upozornili.  V poledne jsem konečně odstartoval – byl nejvyšší čas, protože v Paphosu na mě slíbili čekat jen do 18.00 hodin a já jsem před sebou měl právě asi 6 hodin letu.

Nad horami Peloponésu 

Při rozjezdu jsem s napětím čekal, jestli rychloměr naskočí – po chvíli zaváhání to nakonec udělal a já jsem měl radost, že mohu pokračovat v rozjezdu a odstartovat. Vystoupal jsem do 9500 stop, abych měl dost výšky na hory Peloponesu a také abych měl případně dost času řešit nouzové situace. Pak jsem zapnul autopilota a s mírnou nervozitou jsem začal sledovat zbývající dobu letu a ubývající palivo. Po přeletu radiomajáku (VOR) ostrova Milos začal protivítr asi 20 Km/hod.

GPS navigace ukazuje přesnou polohu letadla východně od ostrova Milos 

Řekl jsem si tedy, že nad ostrovem Rhodos udělám rozhodnutí, zda pokračovat bez mezipřistání nebo ne. Jako kriterium jsem si dal nutnost mít v té chvíli palivo nejméně na 3 hodiny letu. Nad Rhodosem jsem přesně tolik paliva měl a tak jsem pokračoval – je to asi 450 kilometrů (2 hodiny letu) pouze nad mořem. Protivítr ale postupně rostl až na 50 km/h a moje průběžně opakované kalkulace paliva byly stále méně optimistické. Přepnul jsem opět na pravou nádrž, přesně jsem vykalkuloval klesání, abych využil každý metr výšky, požádal o dráhu 11 na přímé přiblížení a doufal… V nižší hladině byl protivítr slabší a tak jsem nakonec po 6 hodinách a 5 minutách letu přistál s asi 30ti minutovou rezervou paliva.

Místo rozhodnutí - letiště Rhodos, odsud je to na Kypr 450 km nad mořem

Konečně Kypr - na letiště Paphos (LCPH) je to už jen asi 20 km

Kypr není sportovnímu létání příliš nakloněný – nesmyslně drahé parkování, drahý benzín, nezvladatelně komplikované administrativní postupy, naprostý nezájem o malá letadla. Také létání nad ostrovem je omezené kvůli trvalému nepřátelství mezi řeckými a tureckými Kypřany, kteří mají mezi sebou mají stále silně střeženou hranici. Po pár dnech jsem se rozhodl letět zpět. Tentokrát jsem cestu naplánoval se dvěma mezipřistáními, protože jsem se logicky chtěl vyhnout Korfu.

Krajina kolem letiště Paphos

Z výletu na letiště Larnaka

Stojánky letiště Larnaka

Po startu z Paphosu jsem se propletl mezi několika bouřkami a za dvě hodiny jsem přistál na Rhodosu, kde jsem vstoupil do Schengenského prostoru, dotankoval a pokračoval na letiště Antares nedaleko Brindisi. Je to malé letišťátko, na které jsem dostal tip od kolegy v Příbrami.

Cesta byla klidná a překrásná – přeletěl jsem předměstí Athén, prohlédl si Korintský průplav a pokračoval podle řeckého pobřeží a Korfu směrem na Brindisi. Asi po hodině letu nad Jaderským mořem se vynořila italská pevnina. Spolu s ní ale bohužel také velký bouřkový mrak. Podle informací z věže letiště Brindisi bouřka řádila přímo nad jejich letištěm a tedy i nad letišťátkem Antare. Uhnul jsem mírně na západ, sledoval trochu nervózně palivo, kontroloval směr větru a věřil, že bouřku co nejrychleji odfoukne. Moc rychle to ale nešlo a tak jsem již začal uvažovat o přistání někde jinde. Pak jsem ale proletěl trochou deště směrem ke světlejší části obzoru a na souřadnicích letiště jsem opravdu zahlédl zelený pruh mokré přistávací dráhy – skvělý pocit. Přistál jsem a kolem mě se seběhli pánové v letech a vykřikovali s obdivnou radostí nad letadlem  „bellissima, bellissima!“. Bylo to jako v historickém filmu, když lidé spatřili prvně letadlo. Měl jsem skvělý pocit a nemohl jsem zastavit smích. Pak přivezli kanystry s benzinem, naplnili letadlo a já jsem odjel přespat do místního hotelu.

Takhle vypadá slovenský Dynamic WT 9 za letu 

Ráno bylo šedivé a trochu deštivé. Směrem nad moře to ale vypadalo světleji a tak jsem podal letový plán a v 9 hodin odstartoval přes Jaderské moře směrem na Split. Když jsem měl za sebou asi hodinu letu, základny mraků se zvýšily, ale při stoupání mi najednou několikrát vynechal motor. Za mnou bylo asi 200 km vody a přede mnou také asi tolik. Dokluz ze 7500 stop jsem odhadl na nějakých 30 km, což mě zklidnilo.  V dálce se mi podařilo najít podle stopy ve vodě velký trajekt a tak jsem se snažil jej neztratit, abych mohl případně přistát na vodu v jeho blízkosti. Motor vynechával tak každých 5 minut, ale nijak se to nehoršilo. Pak se objevil ostrov Korčula, posléze Split a já pokračoval po chorvatské pobřežní letové trati dále na severozápad. Potkala mě ještě dramatické turbulence nad chorvatskými horami, vyhýbal jsem se bouřkovým mrakům v Rakousku, ale v Příbrami jsem přistál podle plánu – ve tři hodiny odpoledne.  Čistá letová doba celé asi 5000 km dlouhé cesty na Kypr a zpět byla 23 hodin 25 minut, spotřeba paliva asi 410 litrů.

.... a takhle vypadá uvnitř 

Při následné prohlídce motoru technici žádný problém neobjevili a tak jsem usoudil, že to vynechávání mohla způsobit voda nebo nějaká nečistota v benzinu z kanystrů na letišti Antare. Problém se už při dalších letech
neopakoval…

Pokud jste tento blog dočetli až sem, tak Vás možná letecké cesty a snímky zajímají. Pokud tomu tak opravdu je, a přáli byste si vidět nějaké další, tak na mých stránkách www.prusa.org můžete najít odkazy na všechny, které jsem v posledních několika letech publikoval. Myslím, že docela zajímavé je poslední video z přeletu severního polárního kruhu, které jsem tam v minulých dnech umístil.