Přelet Namibijské pouště

Třetí část letecké cesty po zemích jižní Afriky - dnes o létání v Namibii, přeletu pouště Namib a velmi neobvyklém počasí na namibijském břehu Atlantického oceánu.

Hlavním problémem létání v Namibii je to, že zde téměř nelze najít letiště s leteckým benzínem. Přes informace na webu a v různých leteckých publikacích, že letiště Katima Mulilo má různé druhy benzínu, řízení letového provozu je bezchybné a vůbec, že vše je tam skvělé, jsem už při přistávání zjistil, že letištní věž na moje vysílání vůbec neodpovídá, asfaltová dráha že je prorostlá trávou a rozrytá nějakými zvířátky. Po zastavení u čehosi co někdy dávno bývalo asi letištním terminálem nám pak bez velkého zájmu klimbající zaměstnanci sdělili, že benzín už tři roky nemají. Po asi třech nedělích jsme tam podle provozní knihy byli první letadlo a jediná služba, která tam funguje, je vybírání přistávacích poplatků. Měli jsme před sebou 4 hodiny letu bez možnosti přistát na nějakém rozumném letišti a tak nám nezbylo než tajně přeletět hranice do Botswany, tam koupit benzín, opět tajně přeletět hranice a vydat se na cestu nad úzkým pruhem Namibie mezi Botswanou a Angolou, který se nazývá Caprivi strip.

Terminál letiště Katima Mulilo - Namibie

Po třech hodinách samoty letu nad džunglí Caprivi se objevilo vojenské letiště Grootfontein, kde měla podle všech informací být také pasová kontrola. Po přistání si nás vojáci zapsali a my jsme čekali další hodinu ve spalujícím sluníčku, než přijede z města pasový úředník.

Vojenská kontrola po přistání na letišti Groofontein - Štědrý den 2010

Přijel, orazítkoval pasy, řekl si o finanční příspěvek a my byli oficiálně v Namibii. Letiště bylo ohromné s několika dlouhými betonovými drahami, ale benzín tam pro civilisty také žádný nebyl. Prý jej mají na letišti v Mokuti, kde jsme se chystali strávit Vánoce.  Po hodině letu jsme tam přistáli, abychom se dověděli, že letecký benzín už také tři roky nemají a nabídnout nám mohou jen benzín do auta.

Přistávací dráha Mokuti Lodge - Etosha National Park Namibie

Byl Štědrý den a tak jsem své rozčilení nenechal úplně vybublat a doufal jsem, že benzín nakonec dostanu v Tsumebu, který je nějakých 40 minut letu od Mokuti. Dál už bychom ale nedoletěli.  Užili jsme Vánoce  a na Svatého Štěpána jsem ještě telefonicky na letišti v Tsumebu prověřil, že benzín opravdu mají. Nějaký hoch mi to tam slíbil a nakonec jsme jej opravdu dostali.  Tsumeb byl zároveň ale už třetí letiště, kde jsem sháněl také motorový olej. I zde ale opět s nulovým výsledkem. Trochu mě to znervózňovalo, protože olej v motoru byl už na spodní rysce. Po hodině letu z Tsumebu do Swakopmundu postupně zmizela políčka, stromy a porosty. Místo nich se objevily hory a pak už jen písek a vrásky po vyschlých potocích.

Poušť Namib z výšky asi 1500 metrů

Hory pouště Namib

Propletli jsme se horami a pak už jsme se další hodinu vznášeli jen nad pouští. Konečně se objevil Atlantik a posléze městečko Swakopmund, které leží mezi pouští a mořem. Přistávací dráhu jsem nemohl najít, protože je to jen udusaný písek a tak není ze vzduchu v poušti skoro vidět. Po chvíli nervozity jsem dráhu našel a tak jsme přistáli.

Ze vzduchu neviditelná přistávací dráha Swakopmund

Změřil jsem olej, a byl zase o nějaký milimetr níže. Letět dále bez doplnění oleje jsem už nechtěl.  Ani ve Swakopmundu ale olej na letišti nemají. Podařilo se mi však najít restauraci, kam chodí místní parašutisti a jejich šéfa jsem přemluvil, aby mi ze své zásobičky prodal dvě láhve.

Ve Swakopmundu se mluví většinou německy, je tu poměrně chladno, slunce pálí, město je na hranici pouště.  Zasahuje tam ale k pobřeží mořský proud, který přináší chlad až z Antarktidy – voda u pláže má jen 14 stupňů a vzduch nějakých 20 a fouká silný vítr.

Teplotní informace - plné léto Swakopmund

Pláž s otužilci - Swakopmund

Pár kilometrů dál do vnitrozemí má vzduch nad pouští ale už přes 40 stupňů a tak teplota se na velmi malé vzdálenosti mění zcela dramaticky. V této chvíli jsem si ještě neuvědomil, co to může dělat s počasím, když se horký pouštní vzduch náhle nad pobřežím smíchá se studeným vzduchem z moře rychle se tak ochladí. Na to jsem přišel až druhý den…. Ráno byly mraky velmi nízko a tak jsme čekali s odletem až do 11 hodin.

Ztroskotaná loď - Skeleton coast (Pobřeží kostlivců)

Odstartovali jsme směrem na sever, protože jsme ještě chtěli vidět kousek Skeleton coast –  asi 400 km dlouhé pobřeží, kde ztroskotalo hodně lodí a zahynulo hodně lidí – není tam nic, ani silnice, ani obydlí. Po půl hodině jsme se otočili a pokračovali nad pouští směrem na jih. Tři sta metrů pod námi ubíhaly duny, oázičky, vyschlé potoky a jinak nic.  Spoluletkyně mě poprosila, abychom se vrátili k moři, protože tam by se cítila lépe než nad pouští. Zamířil jsem tedy z jihu na jihozápad a za chvíli jsme doletěli nad pobřeží. Vystoupali jsme do nějakých 800 metrů a pokračovali na jih do dvě stě kilometrů vzdáleného Luderitzu.  Za chvíli se těsně nad námi a před námi objevily mráčky, a tak jsem musel trochu sklesat. Když jsme letěli nad pobřežím už jen asi ve 400 metrech, tak se najednou během pár vteřin kolem nás vytvořila neprůhledná bílá mlha.

Poušť Namib hraničí s Atlantikem

Slýchával jsem, jak je v mraku jednoduché ztratit prostorovou orientaci a dostat letadlo do nějaké nebezpečné polohy.  Sám jsem to ale zatím nikdy nezažil a samozřejmě jsem proto věřil, že mně by se to nemohlo stát, protože moje smysly pracují naprosto spolehlivě. Umělý horizont na palubní desce mi během několika málo vteřin ale naznačil, že letadlo je v nebezpečném levém náklonu a zvyšuje rychlost  – bylo to proti všem pocitům mého těla a tak se mi chtělo dělat náklon spíše na druhou stranu, než mě nabádal ten přístroj. Hlavou mi ale naštěstí bleskla poučka, že při ztrátě prostorové orientace musím věřit přístrojům a nikoliv svým smyslům a tak jsem s trochou sebezapření začal letadlo klonit napravo a zvedat mu předek. Bylo to velmi správně. Po vyrovnání jsem přidal plyn na maximum a pak už jsem jen civěl na umělý horizont, řídil podle něj a chvilkami sledoval  také výškoměr, kompas a variometr. Z okénka jsem se do neprostupné bílé mlhy už ani nepodíval.  Myslel jsem, že ten mrak proletím hned, ale trvalo to nekonečných 4-5 minut, než jsme z něj asi o 500 metrů výše a nějakých 20 kilometrů dále vyskočili do čistého, slunečného dne. Letiště Luderitz, kam jsme měli původně namířeno, hlásilo písečnou bouři a tak nám nezbývalo než se stočit na jihovýchod na letiště Keetmanshoop vzdálené v té chvíli asi 350 kilometrů letu přes poušť Namib. Po pár minutách letu směrem nad poušť všechny mraky zmizely a byl vidět jen písek, duny, písek a duny. Fotografie z mraku ani chvíle potom na fotkách zachycené nemám. Snad uvěříte, že v té chvíli na fotografování nebyly bohužel myšlenky....

Teplota 45 stupňů, výška nad mořem 2200 metrů, výška nad vrcholky hor kolem 100 metrů

Teplota venku, v kabině i v motoru rychle stoupala a před námi se v dálce rýsovaly dvoutisícové hory. Na autopilotu jsem nastavil nekonečně pomalé stoupání 30 metrů za minutu, aby se nám nepřehřál motor, očima jsem přejížděl přístroje, na zemi jsem vyhledával místo kde by se dalo případně přistát, radoval se z toho, že jsem dolil olej a že i pro případ přistání v poušti máme satelitní telefon. Moje obavy se soustředily na teplotu motoru, protože ručička teploměru oleje byla opravdu velmi blízko maximu. K tomu jsem ještě doufal, že se nám podaří vystoupat do těch 2000 metrů dříve, než k těm pouštním horám dorazíme. V kabině bylo hlasité ticho.

Horami jsme se za 45-ti stupňového tepla proplížili pár desítek metrů nad jejich vrcholky a po celkem skoro 4 hodinách letu jsme na náhorní plošině našli letiště Ketmanshoop, odkud jsme dokonce dostali i instrukce na přistání.  Skvělá dráha, krásný terminál, ale vůbec žádná letadla ani jiný provoz a opět bez benzínu, několik zaměstnanců střídajících spánek se sledováním televize.

Konečně letiště - Keetmanshoop

Mají v tom benzín nebo co vlastně?

Teplota na zemi 46 stupňů Celsia. Po delším telefonování a shánění, někdo slíbil, že nám druhý den prodá 60 litrů leteckého benzínu. Znamenalo to kýženou možnost doletět do Upingtonu v Jižní Africe. Jen jsem ale musel věřit, že benzín je benzín opravdu letecký, že je čistý, bez kapek vody atd. Ten člověk totiž ráno přivezl rezavý barel, na dřevěném klacku mi ukázal kolik v něm je benzínu a ještě s pomocníkem začali benzín ruční pumpou stáčet do letadélka. Pak jsem zaplatil asi trojnásobnou cenu, prozkoumal jsem odkalovací nádobky a pak už jen doufal, že motor při startu nebo cestou nechcípne.

Fresh River Canyon - Namibie

Vše dopadlo dobře a po dalších třech hodinách letu nad pouští, horami, překrásnými kaňony a hraniční řekou Orange jsme přistáli v Jižní Africe, na letišti Upington.

Řeka Orange - nalevo Namibie, napravo Jihoafrická republika

Dráha 01 - letiště Upington Jihoafrická republika