Nad Afrikou z druhého sedadla

Jak létání nad Afrikou viděla moje spoluletkyně mě trochu zaskočilo. Abych byl ale objektivní, tak ke svým článkům o přeletech Botswany, Viktoriiných vodopádů a Namibijské pouště přidávám ještě tento, který, jak poznáte, není z mé hlavy.

Při pomyšlení na samotný let mi nebylo úplně dobře. Nejsem žádný dobrodruh. Představte si mě jako středně aktivní, spíše pohodlnou ženskou, která ráda spí v dobrých hotelových zařízeních. Rozhodně žádné stanování a z létání jsem vždy mívala paniku. To se muselo do velmi značné míry změnit, pokud jsem tedy chtěla trávit volný čas s mužem svého života. Protože on jeho významnou část tráví v letadle. Mimochodem, velmi dobrý způsob, jak se zbavit fobie – když se natolik často vystavíte fobické situaci, že už vás prostě přestane bavit tu fobii mít.

Pár minut po odletu z Pretorie - a takhle to bylo až k poušti Kalahari v Botswaně

Ten den nás čekalo 700 kilometrů nad africkou pouští Kalahari. Letadélko Cirrus (představte si velikost letadélka Káněte) letí v průměru 250 kilometrů za hodinu. Myslela jsem, že to snad s tou absencí zalidnění v poušti nebude tak zlé. Někde tam snad někdo musí žít! Představovala jsem si romantické filmy o hodných domorodcích, kteří zachraňují cizorodé ztroskotance.

Vyletěli jsme brzo ráno z Pretorie – hlavního města Jižní Afriky a zamířili na sever. K mému překvapení nám po čtyřech a půl minutách zmizela civilizace zcela z dohledu. Zbyli jsme jen my dva v letadélku Káněti , pod námi džungle a před námi Kalaharská poušť a tam někde také Botswana.  Nesnažte si představit, že povrch Afriky pokrývají přeci jenom nějaké silnice nebo alespoň cesty, které přeci jenom vedou do nějakých vesnic, tak, jak jsem si to představovala já. Nepokrývají. Přemýšlela jsem, jestli to psychicky zvládnu – ještě 650 kilometrů. Civilizace už je nenávratně za námi. Teď by nám to trvalo už určitě dva dny vrátit se pěšky zpátky do Pretorie. Můj pilot byl v pohodě. To je vždycky dobrý ukazatel. Po zbytek cesty hraji svou oblíbenou mentální hru – jak přežijeme, když vysadí motor? Na první pohled situace nevypadá tak zle – pod námi je nekonečná rovná plocha téměř všude vhodná k přistání. A to je rozhodně pozitivní. Šance na přežití po nouzovém přistání na mořské hladině je například oproti tomu mnohem mizivější! Tím se uklidním a nějakou chvíli mi mé „nadšení“ z naděje na naši záchranu vydrží. Navíc mi asi nejvíc pomáhá pevná víra v to, že díky našemu přihlášení letového plánu nás bude někdo hledat. Jak jsem se dověděla později, tato varianta byla ve skutečnosti opravdu nejméně pravděpodobná. Důležité samozřejmě v tuto chvíli nicméně bylo, že jsem to nevěděla.

Po téměř čtyřech hodinách tohoto letu jsem se těšila, že nás přivítá metropole Botswany, lidský šum, město, vesnice, prostě cokoliv. Hlavně jsem se těšila, že zase uvidím civilizační ruch a silnice – takové ty z města do města, které Vám dávají pocit, že se neztratíte. Trošku mě zaskočilo, že tam nebyly. Jen perfektní letiště a městečko. Okolo zase nekonečná buš. Ale co, byla jsem ve městě a to bylo to hlavní. A lidé na letišti se na nás mile usmívali. Po celním odbavení v městečku Maun jsme měli ještě popoletět do našeho místa určení. Do jakéhosi „safari hotýlku“ – slovo hotel ve mně vždy vyvolá pocit jistoty. Takže jsem v celkem v uvolněné náladě, stále ještě nabitá hrdostí z přeletu pouště, vylétla dál nad zcela lidmi nedotčenou buš, kterou po chvíli téměř všude začaly prostupovat stále více se rozšiřující močály. Městečko Maun nám zmizelo z dohledu a musím se přiznat, že jsem se po chvíli nevyhnula nepříjemnému pocitu, že přistání v močálu by bylo pravděpodobně ještě o něco horší, než přistání na moři. Krokodýli jsou prý neuvěřitelně rychlá zvířata.

Močály řeky Okavango

„Za jak dlouho budeme v té vesnici?“ zeptala jsem se nejistě pilota, jelikož sebemenší pravděpodobnost lidského osídlení v této části země mi připadala téměř nemožná. „Ve vesnici?“  „Hledej vysekaný pruh v lese. Tam přistaneme.“ Odvětil a začal se rozhlížet po nekonečném pralese. Byla jsem hodně nervózní, ale Jiří asi po půl hodině kroužení nad močály vysekaný pruh podle souřadnic skutečně našel „Musíme si dráhu nejdříve obletět, můžou tam bejt lvi nebo něco“ podotkl suše.

Přistávací dráha - vzadu antilopy

„Lvi, jo? Prosím Tě!“ Zasmála jsem se a těšil se z pocitu, jak se nám ten vyseknutý kousek v lese začal přibližovat. Podezřelé nicméně zůstávalo, že kolem nebyla ani stopa po vesnici, nebo alespoň po menší osadě. „Jak jsi to myslel s těmi lvy?“

Salomon a jeho pomocník už při odletu

Jiří v tu chvíli už neměl čas odpovídat, protože se plně věnoval přistávacím úkonům. Přistáli jsme skutečně v lese a bylo to divné. „ Za chvíli by pro nás měl někdo přijet řekl .“ „Přijet, sem?“  Vzpomněla jsem si na pohled se shora. „A odkud proboha?!“  Za několik minut se nicméně na okraji lesa vynořil terénní  džíp s naším průvodcem .  Jak jsme se později dozvěděli, byl z Botswany a jmenoval se Salomon. Mile se usmíval a mluvil plynnou angličtinou. Naložil nám věci a odvezl nás do kempu. A já si musela zvykat – na neobvyklé věci. Spali jsme ve velkých stanech s dřevěnou podlahou a „pevnými“ stěnami. Ale pár metrů před verandou se nám čvachtali krokodýli. Hroši prý v noci můžou obcházet stany, nebo hyeny, ty jsou v noci taky aktivnější. Všechno byla pravda. Noční aktivita zvířat se potvrdila – někdo, nebo spíš něco, se nám otíralo zvenku o stěnu. Vycházet v noci, aby se člověk podíval, co se děje, se nicméně rozhodně nedoporučovalo…

Pohled z našeho příbytku

V kempu se o nás staralo několik lidí – v buši v kempu jsou vždycky tři měsíce a pak jedou na dva týdny domů. Nefungují tam ani mobilní telefony, přesto jsou tam radši. Říkají si „bush people“. Večer jsme jedli na terase a každý něco vyprávěl. Salomon má v Maunu nevěstu, ale tady teď vydělává – na 12 volů, které musí dát její rodině. Nevěsta má v Botswaně za ušima – jak jsem se také dozvěděla, a tak už teď prý vlastní Salomonovu kreditku. Salomon má proto pocit, že na ty voly bude ještě nějaký čas vydělávat.

Camp Okuti

Na terase jsme jedli společně a vždy si vyprávěli, co kdo v buši zažil. Ráno a pozdě odpoledne jsme vyjížděli do buše.  Po nějaké době jsem se přestala bát a začala chápat proč se tady někomu líbí žít. Něco na tom je – utéct z našeho světa třeba do džungle. Člověk alespoň zjistí, že je kam utéct.

Jídelna campu Okuti

Odjížděla jsem nerada, Jako bych se s nimi už spřátelila – s lidmi i s těmi zvířaty. Před námi se ale otvíral další ohromný kus Afriky. A s ním pocit, že se sem chci zase vrátit, že je to něco jiného žít na chvíli tiše, a dívat se, jak vás pozoruje lev. A večer potom nad řekou Okavango přijít třeba na to, že na tohle místo hned tak nezapomenu.

Odsud jsme pokračovali letadlem dále na severovýchod k Viktoriinými vodopádům. Bylo vedro a byly Vánoce. Na letišti Livingstone v Zambii jsme přistáli na Štědrý den. Jiří žil duševně nadšením blížících se vodopádů. Prošli jsme celní kontrolou a letištní halou, abychom zjistili, jak se k vodopádům dopravit. Lidé tu byli milí a přáli nám veselé Vánoce. Nejdříve mě to překvapilo. Vánoce v Africe, taková blbost. Jenže pak začali na letišti v rádiu hrát „Tichá noc, svatá noc“ a byla jsem v háji. Hystericky jsem se rozbrečela, protože moje desetileté miminko bylo právě v tuto chvíli nějakých deset tisíc kilometrů daleko, totiž v Praze, zatímco já tady lítám někde po Africe, úplně sobecky, a co když mě právě třeba teď v tuto chvíli zrovna potřebuje? Něco takového se ovšem nedalo Jiřímu nějak racionálně vysvětlit a tak jsem se ten můj vzlykot snažila nějak zamluvit. Protože bylo teprve brzo ráno, do Prahy jsem volala až o pár hodin později, když už jsme byli částečně ponoření v řece Zambezi přecházející vzápětí v jedny z nejmohutnějších vodopádů světa. Bylo nesnesitelné vedro. Moje děťátko v Praze se teprve probouzelo. Připomněla jsem mu, že si má oblékat teplé ponožky a dávat si promočené boty na topení. „A nestýská se ti po mě, miláčku?“ „Mami, chtěl jsem ještě spát.“ No nic, je to koneckonců lepší, než kdyby se mu doopravdy stýskalo.

Viktoriiny vodopády ze vzduchu

Viktoriiny vodopády ze země

Od Viktoriiných vodopádů jsme letěli dál, další stovky kilometrů na západ směrem k Namibii. Můj pocit zvládání mnohahodinových přeletů oblastí nedotčených civilizací byl podmíněn zvláštní rovnováhou dvou faktorů – pocitu zvýšené znalosti toho, co se v letadle děje, s tím, že jsem o tom na druhou stranu věděla dostatečně málo.  Měla jsem pocit, že vím, že je letadlo v dobrém technickém stavu.  Ale neměla jsem tušení o tom, jak blízko jsme byli neustále vystavováni situaci, že nám dojde benzín.  Jednotlivá letiště v Botswaně a v Namibii jsou od sebe vzdálená i několik stovek kilometrů. Propočítat množství potřebného benzínu do dalšího letiště určitě nebyl problém. Tedy do té doby, než Jiří zjistil, že mnoho letišť, která jsou uvedená v databázi benzín ve skutečnosti nemají. Po první takového neblahé zkušenosti začal Jiří na letiště předem telefonovat. Problém byl pak, když se v našem směru zhoršilo počasí a museli jsme let odklonit na letiště úplně jiné, kde benzín jako pravidlem opět neměli. Anebo nám benzín telefonicky slíbili – byla to konkrétně nějaká slečna, která se prý zdála, že ví o čem mluví. Když jsme pak dorazili na místo, dotyčná slečna se dušovala, že benzín do auta skutečně mají, takže vůbec nechápe, proč se na ní tolik rozčilujeme. Šťastnými shodami okolností se nám benzín nakonec vždy podařilo sehnat a my mohli pokračovat dál na západní pobřeží Afriky přes Namibijskou poušť. Za pár hodin letu jsme pak pod sebou už neviděli nic jiného než písek. Byli jsme nad pouští. O to větší radost jsem pak také prožívala, když jsem na horizontu uviděla moře.

Poušť Namib, Atlantický oceán a předměstí Swakopmundu

Další den nás údajně čekal jen „krátký přelet“ kolem pobřeží na jih. Bylo klidné počasí s ranními mlhami, které se měly později zvednout a tak jsme čekali až budeme moct vzlétnout. V letadle jsem pak zrelaxovaně podřimovala – čekal mě jen kratší let nad pískem. Trochu jsem fotografovala pobřeží a písečné duny. Asi po půlhodině letu se před námi kolem pobřeží začaly objevovat roztrhané mraky a tak se Jiří rozhodl je podletět. Klesali jsme, ale před námi klesaly i mraky a houstly. Další události se měnily během několika vteřin. Vletěli jsme do mraků hustých jako plnotučná smetana. A romantického na tom nebylo vůbec nic. Nekřičela jsem, ani nevykazovala jiné příznaky totální paniky – i v těch zlomcích okamžiků jsem stačila pochopit, že stále klesáme a vidíme naprosté …., takže kdybych znejistěla Jiřího nějakou hysterií, mohli jsme to za pár okamžiků zabořit při plné rychlosti do písku. Letíme nahoru nebo dolů? Stále jsem mlčela. Měla jsem pocit a věřila Jiřímu, že letíme nahoru. Zdálo se mi, že se snaží vytáčet letadlo nahoru stále dokola, do jakési stoupavé vývrtky. Jak to, že ty mraky nekončí?? Nad mraky přece mraky končí, nebo ne?? Vyletěli jsme po čtyřech a půl minutách do čistého nebe. Později mi Jiří o této situaci řekl, že do žádné vývrtky nestoupal, nýbrž letěl přímo vzhůru. V podobných situacích totální ztráty viditelnosti člověk skutečně  zcela ztrácí orientaci, tudíž není schopen rozpoznat směr letu. Jedinou možností je koukat upřeně na přístrojovou desku před sebou a sledovat na ní umělý horizont. Mnoho lidí se kvůli ztrátě orientace v mracích zabilo.

Teplota motoru na maximu, teplota v kabině 40 stupňů, před námi ještě 2 hodiny letu

Museli jsme změnit kurz do pouště, k horám. Za nimi je asi 600 km odsud jiné město a jiné letiště. Vzduch se vyčistil. Zato nad pouští se začala prudce zvedat teplota vzduchu. Blížilo se k polednímu a teplota v letadla se začala blížit ke čtyřicítce. Pod námi byl jen rozžhavený písek. Přicházely nejvyšší denní teploty a s nimi silná turbulence. Nikde žádné stopy civilizace, jenom poušť, hory a nesnesitelné vedro. Mám pocit, že motor nemá daleko k přehřátí. Mé úvahy jsou správné. Jiří mě nicméně ujišťuje, že je vše v pořádku, protože letadlo přece letí, sám ale mezitím vyhledává plochy k případné možnosti k přistání, pokud by se motor přehřál.

K letišti je to kousek, prý jen pár minut...

Letadlo se upéká v horkém vzduchu a zmítá v nárazech turbulence.  Prý asi tak za dvě hodiny pouštní hory přeletíme. Čas neubíhá, vedro nás zpomaluje.  Konečně se objevuje město a letiště. Přistáli jsme. Na zemi je 46 stupňů.  A benzín tady nemají. Nejbližší letiště s benzínem je to, z kterého jsme před třemi a půl hodinami vyletěli. Trochu benzínu nám nakonec někdo přivezl a my jsme doletěli zpět do Jihoafrické republiky.

Co dodat? Snad jen, že Afrika je překrásná. A taky, že přežít se dá ledacos. Ale že je taky někdy lepší nevědět všechno. Třeba, že letadlu každou chvíli hrozí zadření motoru. Lepší je fotit krajinu a mít víru ve svého pilota.